Tento příběh je o vojákovi, který se navrací domů po válce ve Vietnamu. Volá do San Franciska domů svým rodičům.
"Mami a tati, vracím se domů. Ale musím se vás něco zeptat. Je tu se mnou kamarád a já bych ho rád vzal sebou k nám.."
"Jistě", odpověděli rodiče, "rádi ho uvidíme." "Ale něco byste měli vědět", pokračoval syn, "můj kamarád byl těžce zraněn. Šlápl na minu a přišel o ruku a nohu. Nemá kam jinam jít a já bych chtěl, aby žil u nás."
"To je strašné, synu. Samozřejmě mu rádi pomůžeme najít bydlení."
"Ne, mami a tati. Chci, aby žil u nás!"
"Chlapče", řekl otec, "nevíš o co nás žádáš. Někdo s takovým handicapem by pro nás byl velkou přítěží. Máme svůj styl života a nemůžeš přece čekat, že jej kvůli němu jen tak opustíme. Prostě přijď domů a na toho hocha zapomeň, určitě se o sebe dokáže postarat sám."
Ihned poté syn zavěsil a už se rodičům neozval. O pár dní později jim zavolala policie ze San Franciska. Jejich syn zemřel po pádu z mrakodrapu. Policie to zhodnotila jako sebevraždu.
Zdrcení rodiče okamžitě letěli do San Franciska, aby tělo syna identifikovali. Poznali ho, ale ke svému zděšení zjistili, že jejich syn měl jen jednu ruku a nohu.
Rodiče tohoto příběhu jsou jako mnozí z nás. Je jednoduché milovat krásné a veselé lidi, ale nemáme rádi ty, kteří by nás mohli v něčem obtěžovat nebo nám bránili v pohodlí. Raději se straníme těch, kteří nejsou zdraví, krásní nebo chytří.
Zkusme mít odvahu neodvracet se od těch, kteří naši pomoc potřebují, zkusme nezavírat očí před nedokonalostí.
Vždyť nikdo z nás neví, kdy sám bude potřebovat pomoc druhých, nevíme, jestli na nás zítra nečeká nějaká "mina" - třeba v podobě rychle jedoucího auta, zákeřné choroby...
Nezapomínejme také na dar PŘÁTELSTVÍ. Protože opravdoví přátelé nás mají rádi takové jací jsme, i když nejsme dokonalí, nejkrásnější a nejchytřejší.
silné...
to teda..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.