Příběh na postní dobu

Tento příběh je o malého chlapci, který se jmenuje Miky. Bydlí ve velkém městě a občas jede autobusem na malou rozpadlou zastávku v lese, kde vystoupí a dojde navštívit svoji babičku.

Jednoho dne se vracel od své babičky. Utíkal tou lesní cestou, aby stihl autobus do města. Na zastávce bylo neobvykle spoustu lidí. "Kde se tu v lesích vzali?" říkal si Miky. Přišel na zastávku celý udýchaný a najednou mu něco blesklo do očí. Najednou uviděl na mokrém asfaltu minci, která v přepočtu měla hodnotu asi 20 korun. Nakročil, ale jeho krok se zase vrátil do původní polohy. Uvědomil si, že na něj kouká asi 15 lidí, kteří si určitě spadlé minci také všimli. "Co teď?", blesklo mu hlavou. Ze zatáčky se objevil autobus. Malý Miky se nemohl rozhodnout. Co udělat? Počkat na další autobus a vzít si peníze? Nebo jet domů? Tyhle a spoustu dalších otázek se mu honily hlavou. Autobus zastavil předním kolem přesně na to místo, kde ta mince ležela. Všichni už nastoupili. Miky stál venku a přemýšlel. Řidič neměl čas na čekání na malého chlapce. Zavřel dveře a odjel. Miky byl konečně sám na zastávce a před sebou měl minci. Vůbec mu asi nevadilo, že mu odjel autobus. Ani se za ním neohlídl. Prostě zíral na tu minci a nic jiného nevnímal. Nakročil, ale jeho krok už podruhé se vrátil. Najednou mu blesklo hlavou, co říkal pan farář na popeleční středu o postní době. I když si iž z toho kázání nic nepamatoval, zůstala mu v paměti jedna myšlenka: "Ďábel s námi chodí na každém kroku a snaží se nás pokoušet. Na každém kroku je s námi i Bůh a s jeho pomocí se pokušení zbavujeme." Miky si sedl na lavičku, která byla na zastávce a snažil se odvrátit od mince zrak, aby ho nepokoušela. Ale i přesto mu pořád do očí svítila zlatá záře krásně vyleštěné zlaté mince. Řekl: "Ďáble vím, že jsi špatný, nepokoušej mě. Bože pomáhej mi zvládat pokušení a odvrať ďábla. Tuhle minci už nechci. Nemá pro mě žádnou cenu. Zaslouží si někdo jiný. Někdo, kdo neměl tolik štěstí jako já." V tu chvíli přestalo svítit slunce a nebeská obloha se zatáhla. Od mince se tedy už nemohly odrážet sluneční paprsky a tutíž se malý Miky mohl dívat kamkoliv. Netrvalo dlouho, asi hodinu, než přijel další autobus, který směřoval do města. Když do města dorazil jeho rychlé kroky vedly do kostela za panem farářem, aby mu sdělil, co se mu přihodilo. On se ho zeptal: "Opravdu jsi celou dobu seděl na lavičce a odolával si pokušení si ty peníze vzít?" Malý Miky pravdivě odpověděl: "Ano Otče, tak jak jsem vám příběh vyprávěl, tak se stal." Následující neděli farář v kázání použil pro vzorný příklad tento příběh. Před celým kostelem mluvil o tom, jak malý chlapec poslouchá kázání, dokáže odolat pokušení a poradí se i s takovým pokušením, které je přímo od ďábla. Od té doby se tento příběh vypráví a káže skoro po celém světě.

Co z takového příběhu vlastně vyplývá? Někdy je náš život oslabený nejrůznějšími životními problémy a starostmi. Jsme velice slabí a křehcí, každého z nás zasáhne něco jiného. Měli bychom se hlavně naučit rozlišovat které milodary nám dává Bůh, a které "dary" nám předhazuje ďábel. Milodary od Boha příjmáme, ale od ďábla bychom měli všechno odmítat. To "bychom měli" je zde schválně. Někdy si nedokážeme připustit to, že i na oko velmi skvělé věci nám podstrkuje ďábel. Postní doba je zrovna dobou, kdy by se každý měl zamyslet nad tím, jak se snaží s Bohem sžít a jak společně dokáží odstrčit ďáblova pokušení.Doba postní je dobou odříkání a sebezáporu. Proto i my bychom se měli snažit si spoustu věcí odříct a to nejenom v době postní, ale i v jiných dobách.

Zdroj